Za pozornost stojí

Aero 50 Dynamik

Zakoupeno od Lenky Patočkové z Českého Dubu, 2005
Inv. č. 8A - 31

Legendárních automobilů Aero 50 Dynamik bylo ve vysokomýtské karosárně Sodomka vyrobeno mezi lety 1938 – 1940 pouhých osm kusů. Jeden si například objednal majitel továrny Aero JUDr. Kabeš jako dar k 21. narozeninám svého syna, jiný si zase zahrál s Oldřichem Novým ve filmu Valentin Dobrotivý. Do dnešních dnů se ovšem dochovaly pouze dva vozy. Jeden je v dalekých Spojených státech amerických a je otázkou, jak se vůbec za Atlantik dostal. Vzniklo okolo toho mnoho legend. Jedna z nich dokonce hovořila o tom, že vůz byl nalezen kdesi v arizonské poušti a proto se někdy těmto speciálním vozům také říkalo Arizona. Druhý dochovaný exemplář se na přelomu tisíciletí nacházel v předrenovačním stavu u soukromého majitele v Českém Dubu. Ten byl ochotný automobil prodat do muzejních sbírek, ale raritnosti vozu odpovídala požadovaná částka – 1 milion korun. Ten se nakonec díky ministerstvu kultury, Pardubickému kraji i soukromým sponzorům podařilo získat. Automobil byl sice ve vzácně původním stavu, ale byl rozebraný a napadený korozí. Proto jeho příjezd na přívěsu do Vysokého Mýta vypadal jako příjezd ze sběrného dvora a nikoliv jako příjezd s milionovým unikátem. Po renovaci je ovšem dnes Aero 50 Dynamik chloubou sbírky a návštěvnicky obdivovaným exponátem.

Pamětní nápis o založení kostela sv. Trojice

Získáno darem pravděpodobně od města Vysoké Mýto, 1935
Inv. č. 2A-91

Kamenná deska z roku 1543 pocházející z kostela sv. Trojice obsahuje pamětní nápis o jeho založení: „Tento kostel jest založen ke cti Svaté Trojice za úředníků pana Matěje Bakaláře, Jana Kostelníčka, Víta Kantora, Ondřeje Rychnovského a jiných, ten úterý před sv. Jiří a stavěn skrze Mistra Blažeje z Litomyšle Léta Božího 1543.“. Kostel byl postavený v bývalé kněžské zahradě na Litomyšlském předměstí v těsné blízkosti hradeb. V roce 1592 došlo k jeho prodloužení a současná barokní podoba pochází z druhé poloviny 17. století. Na konci 19. století se již v okolí původně hřbitovního kostela nepohřbívalo a definitivně byl starý hřbitov zrušen v roce 1906. Uvedená deska byla druhotně použita při opravách kostela sv. Vavřince jako římsa v západním průčelí, kde byla v rámci regotizace objevena a darována do muzea.

Habánský džbánek datovaný rokem 1635

Starý sbírkový fond, v evidenční pomůcce Soupis Městského muzea uvedeno: koupen z mlýna v N. Kostelci
Inv.č. 10C-34

Džbánek ze sbírky vysokomýtského muzea představuje díky dataci uvedené na plášti cenný doklad produkce komunity Habánů v tíživém období po bitvě na Bílé hoře. Habáni byli komunity novokřtěnců (křest praktikovali až v dospělosti) žijících na jižní Moravě a Slovensku. Z důvodů pronásledování se museli postupně z Moravy přesunout na Slovensko a zde začít s novou výrobou. Odtud se pak stále velmi ceněné výrobky šířily.

Novokřtěnci začali na keramice objevovat nové tvary a  používat nové barvy. Džbánek s bílou glazurou a výrazným zdobením žlutou, zelenou a modrou barvou v kombinaci s méně častou černou představuje nově používaný druh barevného zdobení období 30. let 17. století. Za povšimnutí také stojí zdobené cínové víčko džbánku.

V roce 1975 opustil tento unikátní předmět depozitář muzea a dokonce i hranice tehdejšího Československa aby prezentoval na výstavě Kulturou k porozumění mezi národy v kanadském Montrealu.

Vzorkovnice s projektily vytaženými z těl raněných vojáků

Staré sbírky
Inv. č. 15A-280

Ihned po vypuknutí 1. světové války v červenci 1914 byla ve Vysokém Mýtě zřízena c. a k. záložní nemocnice pro ošetřování raněných vojínů. Původně měla kapacitu 500 lůžek, ale narůstající počet zraněných její kapacitu navýšil na 1 000 míst v červenci 1915. Nemocnice nakonec zabrala 8 budov, vedle kasárenských objektů to byla i Sokolovna a budova měšťanské školy v Jungmannových sadech.

První ranění přijeli do Vysokého Mýta ranním vlakem dne 1. září 1914 a jednalo se většinou o příslušníky zdejších pluků 30 a 98 z bitev u Zamoscze, Krasníka, Tomašova, Komarova a Lublína. Poté již přijížděly další a další transporty raněných. Jen za měsíc září bylo přijato 1298 osob. Devastující zranění a utrpení vojáků bylo šokující nejenom pro civilní obyvatelstvo, ale i pro ošetřující personál, který pracoval od rána do noci. Lékaři se vedle samotné léčby snažili jednotlivá zranění dokumentovat, popisovat, fotit, rentgenovat a poskytnout tak nový studijní materiál, který by posunul medicinské poznání dál a tedy umožnil lepší léčbu v budoucnosti. Jedním z takových lékařů byl MUDr. Ladislav Jeništa na chirurgickém oddělení. Právě ten nechal vyhotovit jakousi vzorkovnici projektilů a střepin vytahaných z těl raněných vojáků. Jedná se o jedinečný doklad doby a zároveň o jeden z velmi často půjčovaných muzejních předmětů.

Schauerův pohyblivý betlém

Staré sbírky
Inv. č. 19C-165

Pohyblivý betlém s dvěma hodinovými strojky a hlavně geniální dílo, které v roce 1854 vyrobil vysokomýtský malíř Antonín Schauer je jedním z velmi žádaných předmětů vysokomýtského muzea. A opravdu můžeme mluvit o geniálním autorově duchu, protože nikdo jiný by nedokázal v polovině 19. století stvořit tak neuvěřitelné výtvarné dílo, tak veliký čin, ukrytý v malých proporcích papírového skříňového betlému. Hlavním cílem většiny tehdejších tvůrců betlémů totiž bylo vytvořit rozměrově velké dílo, které by navíc ohromovalo pohybem figur. Hrdý mýtský kujeba a šosáka, jak se označoval a byl označován Antonín Schauer šel ovšem přesně opačným směrem. Jeho betlém měl rozměr 63 cm na délku, 36 cm na výšku a 18 cm na hloubku. Nejmenší figurkou je ovečka na dálině, která má 4 mm. Dlouho bylo záhadou, jak takto malé papírové figurky vůbec mohly vzniknout, protože žádné nůžky nedokážou tak malé detaily vystřihnout. Až usilovným bádáním bylo zjištěno, že pro tento druh práce se používala speciální dlátka. Miniaturní rozměry ovšem nejsou tím jediným, co na betlému zaujme. Je to i humor, který do něj Schauer vtělil. Například mezi bílými, huňatými ovečkami se pro pobavení tísní maličká černá ovce stáda a místo darovníků u Ježíškovy kolébky stojí flašinetář s cylindrem.

Betlém se dlouhá desetiletí nacházel v krabici rozebraný na 81 částí. Až v roce 2012 proběhlo velmi náročné restaurování, které provedl pan Kamil Anderes z Třebechovic pod Orebem. Uznávaný a velmi zručný opravář betlémů žasnul nad genialitou Antonína Schauera. Sám pak uváděl, že oprava betléma patřila k jeho nejnáročnějšíma ale zároveň nejkrásnějším restaurátorským pracím v životě.

Gotická socha Panny Marie

Koupeno od římskokatolické farnosti Česká Třebová v roce 1990
Inv. č. 20B-159

Socha pochází z dnes již neexistujícího kostelíka ze zaniklé osady Královec, která se nacházela asi 9 km jihovýchodně od České Třebové. Z této osady bylo v roce 1945 vysídleno německé obyvatelstvo a osada postupně zanikla. Socha byla přesunuta do kostela sv. Vavřince v sousední vsi Anenská Studánka, odkud následně putovala do kostela sv. Jakuba v České Třebové. V roce 1987 byla socha zrestaurována Jiřím Toroněm a v roce 1990 ji koupilo Okresní muzeum ve Vysokém Mýtě od římskokatolické farnosti Česká Třebová. Podruhé byla socha zrestaurována roku 2017 restaurátorkou Hanou Vítovou. Dnes patří mezi vyhledávané a často půjčované předměty do jiných institucí na různé výstavy.

Socha je jediným známým hmotným pozůstatkem osady Královec (německy Königsberg) a jediným svědkem jejích osudů. Osada měla k roku 1921 šestnáct domů a 104 převážně německých obyvatel. Několik domů zde podle dobových leteckých snímků stálo ještě v roce 1954. Zbytky královeckého kostelíka byly zbořeny v roce 2007.

Dopisy T. G. Masaryka Zdence Šemberové

Staré sbírky, pozůstalost rodiny Šemberových
Archivní fond Literární korespondence, inv. č. 4782–4941

Skutečným pokladem sbírek Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě je archivní fond Literární korespondence, který čítá téměř 5 tisíc dopisů slavných osobností 19. století, zejména z řad národních buditelů, adresovaných členům rodiny Šemberových. Tyto dopisy byly do roku 1912 uloženy na půdě Šemberova domu, kde je objevil spolu s další písemnou pozůstalostí tehdejší správce muzea Václav Vladislav Škorpil. Fond obsahuje dopisy od Boženy Němcové, Karla Havlíčka Borovského, Jana Kollára, Karla Jaromíra Erbena, Františka Palackého, Josefa Václava Sládka, Jana Nerudy a mnoha dalších. Často se jedná o dopisy velmi osobní, které svým rukopisem prozrazují i momentální duševní rozpoložení pisatele. Skutečnou pikantností fondu je ale bezesporu korespondence mezi Zdeňkou Šemberovou a pozdějším prvním československým prezidentem Tomášem Masarykem. V muzejním archivu se dochovala jejich vzájemná korespondence z let 1875–1886. Jedná se o 149 dopisů, převážně od T. G. Masaryka Zdeňce Šemberové. Dopisy se nesou v osobním duchu a je v nich patrný milostný nádech. Ačkoliv Zdeňka byla o devět let starší (narodila se v roce 1841), stal se Masaryk jejím velmi blízkým přítelem a po jistou dobu doufala, že se stane i jejím životním partnerem. To se však nestalo, neboť Masaryk se v roce 1878 oženil s Charlotte Garrigue. Zdeňku tato skutečnost ranila a nikdy se již nevdala. Zmíněná korespondence je neocenitelným badatelským zdrojem pro rané období Masarykova života a je velmi často citovaná v odborné i popularizační literatuře, která se věnuje životu a dílu našeho prvního prezidenta.